Alpinismus všedního dne

Od prvních velkých výstupů přes éru extrémních, ultrarychlých výkonů až po rozmach lyžařského průmyslu v roce 1970 se na stěnách a vrcholech vystřídalo velké množství lidí s nejrůznějšími postoji.

Co když jsme se v roce 2024 ocitli na rozcestí? Stejně jako první výstup na Mt Blanc v roce 1786 zahájil éru moderního alpinismu, mohl by střet naší generace s důsledky neudržitelného využívání hor být impulzem ke vzniku nové éry? Byla by to éra střídmosti, která neubírá na výkonu, a autentičtějšího a méně konzumního vztahu k našemu životnímu prostředí?

Alpinismus je ze své podstaty sportem objevování, který historicky vedl k neustálému překonávání hranic při dobývání nových vrcholů a prvovýstupech novými stěnami a cestami. Zapsat své jméno, vztyčit vlajku národa – to vše udávalo rytmus psaní mimořádných dějin alpinismu. Vznik sociálních sítí a jejich následná všudypřítomnost vedly nejen k opakování těchto vzorců chování, ale i k jejich zrychlení mezi stále širším publikem. Pokud jde o sportovce, pro něž je kvůli alpskému masivu prostoupenému ze všech stran stále obtížnější pokračovat v této historii, jejich pole dobývání se stále více vzdalují a jejich výkony jsou stále velkolepější. A konečně široká dostupnost vysokohorského prostředí díky rozšiřování lanovek podporuje praktiky zaměřené na hledání mimořádných zážitků, jež jsou typické pro konzumní společnost, která nikdy nepřestává zrychlovat. Přesto zůstává honba za neobyčejnými pocity samotnou podstatou alpinismu, a proto je třeba znovu promyslet podmínky jeho provozování.

Mimochodem, zdá se, že se nad alpskými vrcholy zvedá nový vítr: co když se alpinismus a s ním spojené praktiky právě proměňují? V době klimatického bilancování se jako lehký stoupavý vánek ve vzduchu vznáší skutečné uvědomění. Tento stav probuzení je dnes třeba spojit s odlišným přístupem k technickému a sportovnímu výkonu i k našemu vztahu k radosti z pobytu na horách.

Za prvé, současné pojetí výkonu, založené na dosahování mimořádných výkonů, které se co nejvíce oprošťují od pomalých období vnímaných jako zbytečná a únavná, se musí změnit. Pokud by tedy sportovní výkon zahrnoval v představách sportovců umění a způsob přístupu, část problému nadměrné spotřeby by byla vyřešena a stoupající vánek by se proměnil v laminární vítr.

Za druhé, neskončilo by využívání horského prostředí v podobě dobrovolného a upřímného návratu k podstatě? Každý na své úrovni, od zkušeného horolezce po začátečníka, od rozjímavého turistu po sólového lezce, buďme přesvědčeni o podobnosti cíle našeho úsilí: přístup ke štěstí a opojení ze života by měly být naší podstatou. Každý by se tedy měl opíjet cestami a dlouhým časem, světlem a barvami, estetikou a rovnováhou, vrcholy a širými prostory.

Charles Baudelaire zvolal: „Opíjejte se, opíjejte se neustále! Vínem, poezií nebo ctností, podle libosti“. Pokud je to zásadní pro naši vnitřní rovnováhu, přesto existuje jedna nuance: uvědomit si, že stav štěstí a lehkosti může existovat i mimo schémata něčeho mimořádného, nám umožňuje přesvědčit se, že je třeba zpomalit tempo. Protože spokojit se s menším znamená mít rád to, co máme, a vnímat detaily života, které vystupují na povrch v tichu znovu nalezeném během zpomalené praxe. Tento stav mysli však není neslučitelný s absolvováním technicky náročných tras a mimořádných výkonů v horách. Citlivost horolezce k tomu, co ho obklopuje, pomalost jeho přístupu k cíli ani výstup na méně vzdálené trasy nijak neumenšují smysl jeho počínání ani nebrání překonávání sebe sama či potřebě objevovat.

S pevným odhodláním vydat se na cestu s jinou příchutí, vedenou myšlenkou nově pojatého výkonu, můžeme vyrazit z nižších míst, udělat si čas na táboření a nechat se do světa vysokých hor vtáhnout pozvolným proměňováním krajiny. Můžeme také cestovat na kole a nechat se kolébat mechanickým cvakáním ložisek, nebo prozkoumávat trasy blíže našemu domovu. Namísto pokračujícího hledání mimořádnosti při našich výstupech možná nastal čas obdivovat podoby všednosti. Jak napsal Georges Perec: „Noviny píší o všem kromě každodennosti. Noviny mě nudí, nic mě nenaučí. [...] Co se skutečně děje, co prožíváme, to ostatní, úplně všechno ostatní – kde to je?“ Část řešení se jistě skrývá v tom, co všichni každý den prožíváme, v tom, čemu říkáme banální a obyčejné. Na našich horských dobrodružstvích však není nic banálního. Kdybychom se naučili všímat si podrobněji všednosti, možná bychom se dokázali snáze nechat unést a lépe tak sladit naše horské aktivity s respektem k životnímu prostředí. Omezme množení mimořádného a oceňujme bohatství všednosti.

Přestože si téměř všichni horští nadšenci uvědomují různé problémy spojené s využíváním hor, mnozí se při jejich řešení spoléhají na kroky státu a firem. Ty naopak přenášejí odpovědnost na spotřebitele, jejichž chování a požadavky se mění jen málo. V tomto trojúhelníku nečinnosti bychom si mohli myslet, že hybnou silou této změny budou vůdčí osobnosti alpinismu, které nově definují pojem výkonu. Skutečná moc něco změnit je však v rukou každého z nás – běžných lidí z hor, tohoto silného, dnes stále neviditelného srdce, které může a musí převzít iniciativu a uvést horské sporty do nové éry. Jinými slovy, klíče k této změně mají také obyčejní alpinisté, ti a ty, o nichž se nemluví dostatečně často.

Dokumentární film „Désescalade“, který natočili Julien Geay a Eliott Nicot, upozorňuje na nebezpečí nadměrné návštěvnosti hor.