Když jsem v březnu 2023 objevoval Lyngenské Alpy, setkal jsem se v kavárně u přístavu v Tromsø s podivuhodným námořníkem. Ulysse, což není náhoda, kapitán lodi LUN II (vyslovuje se „lun“), měl na sobě modrou vlněnou čepici a koženou bundu. Podal mi silnou, mozolnatou ruku, kvůli níž mi vlastní ruce připadaly jako dětské. Opíral se o bar a rozmlouval s Léem Viretem, přítelem a spolužákem z průvodcovského kurzu. Rozhovor byl živý, ale v debatách se často vracelo téma Lunu II, Ulyssovy lodi. Ulyssův zdánlivý dobrodružný život mě nechával na pochybách: je vůbec možné plavit se na lodi z roku 1914 bez jakékoli elektronické pomoci? Dá se na téměř třicetimetrové lodi připlout do přístavu pouze pod plachtami? Jsem podezřívavý. Co když je to všechno lež? Co když se za tou koženou bundou skrývá měšťák lačný dobrodružství a uznání, který se nedávno přeorientoval na námořníka a ochotně vypráví své historky?

O několik okamžiků později jsem pozván na palubu slavné lodi spolu s posádkou. Ve tmě působí Lun obrovsky a připadá mi, jako by vystoupil přímo z pohádky, z vikinského filmu. Dřevěné ráhnoví, bavlněné plachty v burgundské červené, kormidelní páka s kladkostrojem sestaveným z konopných lan (lodní lanoví). Moje první kroky po schodech vedoucích do kajuty, v útrobách lodi, doprovází vrzání a známá vůně ve mně probouzí vzpomínky: vůně starého útočiště. Na stěnách lemujících toto schodiště visí akvarely, jejichž papír vypadá jako pergamen, se zahnutými rohy, zobrazující Lun pod plachtami, a knihovna námořních knih, které jako by pocházely z 19. století.

Obývací prostor, kajuta, je uspořádán kolem velkých kamen na dřevo a stolu širokého jako paže. Po obou stranách kajuty jsou pryčny: jednotlivá patrová lůžka opatřená závěsem, silnými zvířecími kožešinami a péřovou přikrývkou. Všechno zde pochází z jiné doby. Kapitán pobíhá v přední špici lodi: vaří mezi zavěšenými skopovými kýtami, rybami sušícími se vedle tuleních kůží a lyžaři daného týdne. Jsem ohromen, že tyto dva světy mohou koexistovat, ba dokonce se prolínat.

Nejvíc mě zaráží přítomnost neviditelného člena posádky ve všech rozhovorech. A přitom je tak viditelný. Není z masa a kostí, ale ze dřeva: je to loď. Ulysse mluví o své lodi jako o plnohodnotném námořníkovi. „Má radost, když má vítr v plachtách“; její skřípání a chování na moři svědčí o vděčnosti vůči námořníkům, kteří v ní žijí a pracují. Lun je živá bytost. 

Po hrachové kaši s plátkem tresky, který je ještě překrytý tenkým plátkem uzeného lososa a praženými lískovými oříšky, kapitán mizí s cigaretou v koutku úst. Oslovuje nás „hoši“, jako by byl sám starou ženou, po vzoru hostinské z lokálu ve staré francouzské vesnici. Není reinkarnace výsadou pouze indických národů? Přesto jeho mohutné a mrštné tělo svědčí o fyzické aktivitě špičkového judisty… Tajemství této postavy zatím zůstává neodhaleno. Vyprávění přebírá jeho zástupce, rovněž s cigaretou v koutku úst a plechovým hrnkem kávy v ruce. Kouření je na lodi podporováno, „zabíjí to houby“. V této kajutě panuje neskutečná atmosféra. Právě on pokračuje ve vyprávění a líčí nám velké činy svého kapitána. 

Přeplul Atlantik na své lodi z minulého století, naložené rumem a kávou, v děsivých podmínkách na moři a při manévrech hodných dávných mořeplavců, jako v námořním románu „Dva roky na přídi“ od Dany… Není snad samotnou podstatou pokory mlčet o vlastních úspěších a nechat o nich mluvit ostatní? Mé pochybnosti a podezření samozřejmě zmizely, jakmile jsem vstoupil na palubu této úžasné lodi. Ani ve snu by mě však nenapadlo, co mi přinese budoucnost.