Můj první ultravytrvalostní cyklistický závod na Desertus Bikus

Projet Španělsko na kole, mezi pyrenejskými vrcholy a nekonečnými rovinami — to je dobrodružství, které jsem si vybrala pro svou první ultradistanční výzvu.

Ultracyklistika není jen o číslech nebo kilometrech; je to ponoření do neznáma. Pro svůj první velký krok jsem si vybrala Desertus Bikus, závod dlouhý 1200 km s převýšením 16 000 m, který vede napříč Španělskem. Žiji v Baskicku a ve Španělsku jsem také žila, takže tento terén pro mě byl jasnou volbou. Chtěla jsem poznat odvrácenou stranu, daleko od měst, tam, kde zákony určují vítr a asfalt.

Často se mě ptají: „proč si tohle dělat?“. Odpověď má více rovin. Je v tom samozřejmě fyzická výzva, ale především radost z cestování a sdílení. Na závodě, jako je Desertus Bikus, vyráží člověk sám podle své trasy, ale nakonec vždy sdílí café con leche nebo kus cesty s dalšími nadšenci. Ať už člověk míří za čistým výkonem, nebo chce jednoduše dorazit do cíle v rámci stanovených 7 dnů, každý účastník prožívá jedinečnou vnitřní cestu — a právě tu jsem hledala.

Takto velké dobrodružství se nedá improvizovat. Někteří využívají služeb fyzických nebo mentálních trenérů, já jsem se rozhodla pro samostatnost. Moje strategie? Maximalizovat počet hodin v sedle po celou zimu s jedinou vůdčí myšlenkou: radostí. Aby člověk vydržel dlouhodobě, musí podle mě touha vždy převážit nad povinností.

Cíl byl jednoduchý: trávit na kole co nejvíce času, bez ohledu na formu.

• Přes týden: 
  Během pracovních dnů v Paříži nebo Bayonne jsem střídala tréninky na Home Traineru (nebo RPM) a dvouhodinové noční vyjížďky, abych si zvykla na tmu.
  
  
• O víkendu: 
  Dejte přednost objemu a dlouhým vyjížďkám (100 až 200 km) s proměnlivým převýšením.

Klíčová rada: 
Nic nenahradí putování. Uspořádala jsem několik dvou- až třídenních mikro dobrodružství, abych si v reálných podmínkách otestovala vybavení, zvykla si na hmotnost naloženého kola a vyladila výživovou strategii i tempo regenerace. Příště si dopřeji až 4 dny, abych se připravila ještě lépe.

Ultracyklistika nezatěžuje jen nohy. Zařadila jsem cílené posilování, abych chránila záda, krk, ramena a paže. Právě toto celkové zpevnění těla umožňuje udržet správné držení těla navzdory únavě.

A konečně nezbytnou etapou byla analýza posedu. Věnovat dvě hodiny úpravě každého nastavení podle tělesných proporcí a flexibility není luxus: je to záruka, že se stroj stane prodloužením vlastního těla a že předejdete zraněním z opakovaného přetěžování.

V Hasparrenu panuje elektrizující atmosféra. Mezi tóny baskické bandy a posledními mechanickými kontrolami je nervozita hmatatelná.

Půlnoc. Houf 400 cyklistů vyráží. Silnice se rychle mění v pás světla. Jedou se mnou Agathe a Baptiste.

První smůla přichází po 35 minutách: Baptisteovi praskne řadicí lanko. Naštěstí mám ve své mechanické sadě náhradní lanko. Pokoušíme se o záchranu v Saint-Jean-Pied-de-Port, ale hlavička lanka je zaseknutá. Znovu vyrážíme do průsmyku Ibañeta, zatímco nás předjela téměř většina účastníků. Výstup dlouhý 18 km absolvujeme za zvuku hudby, abychom zapomněli na únavu z předchozích dnů před startem, a přitom se vyhýbáme ropuchám, které nám přebíhají přes světla.

Po překonání průsmyku Ibañeta v noční mlze nás Španělsko vítá zelenou krajinou připomínající anglický venkov. Po mrazivém sjezdu a rychlé opravě v Pamploně míříme do Sorie. Cesta je dlouhá, ale nabízí nám nádherné scenérie.

Realita ultracyklistiky mě dostihuje ještě téhož večera: posledních 40 kilometrů do Sorie jedu sama ve tmě pod hrozivou bouřkou. Právě tehdy, ve strachu a únavě, jsem narazila na své první limity. Bilance prvního dne: 300 km, můj absolutní rekord.

Druhý den je vstávání brutální a nohy jsou těžké. Po pozdním startu a dvou vydatných španělských snídaních potvrzujeme průjezd CP1 na hradě Castillo de Atienza. Tato kamenná vesnice je útočištěm, kde si s ostatními účastníky vyměňujeme první zážitky. Právě tady také krása krajiny nabývá plného významu, přestože nás krupobití donutí schovat se v provizorním přístřešku. Kolo odkládáme po 155 km, což je pro pokračování nezbytný „regenerační“ den.

Třetí den volíme ještě časnější vstávání. Zahajujeme přejezd Madridského společenství. Zde se krajina radikálně mění: kam až oko dohlédne, táhnou se nekonečné dlouhé roviny. Nohy musí zastoupit psychika. Právě tady potkáváme skupinu cyklistů včetně Michela, 66letého belgického veterána ultracyklistiky, jehož laskavost je skutečným balzámem.

Právě tehdy se také objevuje ostrá bolest v rozkroku, pravděpodobně způsobená opakovaným třením mezi sedlem a cyklistickými šortkami (od jiné značky). Každé šlápnutí do pedálů se stává bojem s tímto třením. Navzdory tomu se odreaguji zpěvem z plných plic a počítáním králíků podél silnic v Kastilii-La Manche. Do hotelu dorazíme po 225 km. Fyzická bilance je náročná: zranění je tu a nehodlá jen tak zmizet.

Nejtěžší je vstávání ve čtyři ráno. V hloubi duše vím, že tyto kilometry budou poslední. Bojuji s bolestí, rychlost klesá a radost se vytrácí. Naposledy zdravím Baptista na vrcholu kopce a přeji mu, aby ještě téhož večera dorazil na CP2.

Na 714. kilometru v Osse de Montiel sesedám z kola. Kožní poranění je příliš hluboké. Emoce vyplouvají na povrch. Při nahrávání hlasové zprávy pro své blízké se rozpláču. Dobrodružství zde končí. Není to selhání, ale učení prostřednictvím vlastního těla. Objevila jsem své limity, otestovala svou odolnost a už teď vím, že se vrátím.

Kolo dávám do půjčeného auta, které řídí moje kamarádka Eugénie, fotografka a kameramanka, a vyrážíme směrem k CP2, potom k CP4 a do cíle, abychom povzbudily ostatní účastníky. Obrovská poklona všem, kteří dojeli do cíle, i těm, kteří nedokončili!

Chcete-li zvládnout ultra-cyklistický závod bez většího incidentu, je volba komponentů klíčová. Zde je detail mého kola pro tento závod Desertus Bikus.

Navzdory předčasnému odstoupení si odnáším jen to pozitivní: smích a společně ujeté kilometry s Agathe a Baptistem, laskavost cyklistů a Španělů, které jsme během přejezdu potkali, a hrdost, že jsem na španělských silnicích hrdě reprezentovala Lagoped. Ultra závod je školou pokory. Už teď vím, jaké úpravy svého posedu a vybavení musím vyzkoušet, abych se vrátila silnější.

Jste připraveni vydat se za dobrodružstvím?