Horolezecký zápisník – Výprava s přáteli na severní stěnu Reine: Přímá cesta přátel

Vivien, členka  Rodina Lagoped , sdílí s námi vyprávění o výstupu jednou z cest v severní stěně Královny Meije. 

První čtvrtinu otevřeli C. Copier a T. Clarasso v roce 1997, horní část pak B. Gravier, C. Copier a JF Etienne v roce 2005, nadvakrát.

Už samotná četba popisu z „topa Cambon“ napoví:

„Nejtěžší a nejdelší cesta v severní stěně. Obtížnost ED+, M5, 7c, led 80°, jde o extrémní podnik, protože klíčovým místem je délka za 7a+ a poté 7c (nebo A2), špatně zajištěná v nadmořské výšce 3 800 m v severní stěně“ …

Podmínky i vhodné počasí jsou na naší straně, a tak se připravujeme: shromažďujeme několik dostupných informací na internetu a kontaktujeme kamarády, kteří ji už vystoupili (díky Octavovi, Paulovi a Adrienovi).

Dobrodružství pro mě začíná den po službě na SAMU. Poněkud omámení opouštíme grenobelskou aglomeraci a v klidu míříme do La Grave, abychom využili lanovku a vystoupali směrem k Enfetchores. 

Rozhodujeme se vystoupat na vrcholový hřeben těchto útvarů, abychom si co nejlépe prohlédli severní stěnu. Umožní nám to získat úplný přehled o stěně a porovnat aktuální podmínky s několika dostupnými fotografiemi. Je nutné prozkoumat okraj trhliny, protože stěna je sušší, než se očekávalo. 

U jejího úpatí proto děláme odbočku, abychom ji prohlédli a našli slabé místo umožňující přístup k nástupu.

Naším cílem bude poněkud strmá stěna v zledovatělém sněhu s několika krátkými mixovými úseky. 

Je skvělé mít plán ¹ stoupáme po pravém břehu ledovce Meije, procházíme průrvou a míříme vychutnat si příjemný večer na Promontoire  (děkujeme Sandrine, strážkyni) kde k našemu překvapení potkáváme několik kamarádů, mimo jiné kolegy z CRS Alpe.

Následující den zazvoní budík ve 2:00 a kolem 2:45 se dáváme do práce, abychom znovu našli úpatí severní stěny. Je poměrně teplo, a tak se rozhodneme šetřit síly při nástupu a vydáváme se k oné strmé stěně.

Jdeme na nástup, po překonání bergschrundu se ke mně Ren připojuje. Pokračování nástupu připomíná noční obří hru Dodgeball a vybavuje se mi rčení: „Když se vyhnete francouzákům, vyhnete se i míčům.“ ² , praktické, musí se to přizpůsobit kamenům.

Postupujeme, jak nejlépe to jde, střídáme krátké lano s napnutým lanem a pohybujeme se jako malí krabi ³ .

První paprsky se objevují, když se pouštíme do lezeckých délek v dobré skále zrudlé jejich září. 

Následuje výstup kuloárem ve velmi špatné skále, kde kromě výběru chytů musíme volit i směr, kterým je použít, abychom nerozhodili domeček z karet. Tato část je mnohem sušší, než bylo popsáno. U paty první strmé stěny se vybavujeme. Pořádně strmé!

Pokračuje to poměrně dobře ve spárovité skále, která je zároveň atletická i estetická, a po čtyřech délkách se znovu převlékáme – přichází led. Tato část, která měla být zasněžená, je místy spíše ledová, a nelituji taktiky vzít si zimní vybavení včetně pořádných ocelových maček, technického cepínu (pro dvojici) a šesti šroubů do ledu. 

Stoupáme střední částí Z s úseky černého ledu a stanoviště zakládáme u paty závěrečného bastionu. Tato část nemá nic společného s tím, co si pamatujeme z návštěvy před 10 lety. Po pauze si znovu oblékáme horolezeckou výstroj, abychom vylezli poslední úsek. Překvapivě vyvážený kout nás přivádí k úpatí slavné zelené spáry. 

Ještě několik délek a dorážíme pod předposlední, velmi atletickou délku. Ren se do ní pouští a obratně stoupá až k převisu; o několik kroků lezení na háky později (a po výměně chybějícího nýtu, díky kamarádům za informace) se dostáváme k předposlednímu stanovišti.

Poslední délka nám umožní dorazit k takzvanému Cheval Rouge a jeho zcela poslednímu stanovišti. V 18 hodin potkáváme dvojici, která si na vrcholu Meije připravuje elegantní bivak. 

Voláme Béě, chatárce na Aigle, která nám odkládá několik piv a připravuje jídlo. Po nádherném přechodu za soumraku dorážíme k Aigle, kde na nás s úsměvem a dobrou večeří čekají Béa a Margot, chatárka a její pomocnice. 

Následující den si před sestupem do údolí vychutnáváme tento malý ráj. Ještě jedno krásné dobrodružství s kamarádem!

Pro tento výstup jsme se rozhodli vyrazit „na jeden den“, takže s sebou nemáme bivakovací vybavení, ale přesto si bereme teplé oblečení pro případ potřeby (velkou péřovou bundu, náhradní ponožky a rukavice) a každý také izotermickou fólii.

Vzhledem k vysoké pravděpodobnosti postupu v noci bereme s sebou malou náhradní svítilnu.

Máme také lékárničku a vysílačku.

Bereme s sebou sadu Friendů až do čísla 3 (ten není nezbytný), přičemž zdvojujeme několik středních a malých velikostí, několik vklíněnců a 3 skoby (velmi užitečné), expresky a smyčky, pomocnou šňůru.

Máme 6 lehkých šroubů do ledu.

Co se týče postupového vybavení, rozhodli jsme se rozdělit si je takto: jeden z nás ponese pár ocelových maček s jedním hrotem a vhodné boty, technický cepín a lehký cepín; druhý lehké vybavení. Tato „strategie“ pro „zdolávání“ ledových či mixových délek se vzhledem k podmínkám, na které jsme narazili, ukázala jako správná.

Nakonec postupujeme s dvojitými lany o délce 60 (riziko přeříznutí lana kameny a možnost ústupu, slanění na konci přechodu hřebene)