Norsko – mezi lyžováním a plachtěním (Epizoda 2)

Jaro 2025 jsem strávil na palubě Heltu. Pobyt, který mi připadá, jako by trval mnohem déle. Ponoření do kouzelného světa, o němž jsem si myslel, že už zmizel. Do světa dřeva, plamenů, plachet, lodního dehtu a lněného oleje, neznámých vůní. Skok v čase. Helt (v norštině „hrdina“) je považován za historickou plachetnici: svůj život zahájil ve fjordech v roce 1932, tedy téměř před stoletím.

Prostřednictvím těchto několika řádků a zhlédnutí několika snímků vás tedy zvu k ponoření do tohoto zcela jedinečného světa.

Helt je 28 metrů dlouhý a 10 metrů široký a jeho nosnost činí 200 tun. Než na jeho palubu nastoupili lyžaři, přepravoval náklad. Nejprve písek, poté humry a nakonec znovu stavební materiál. Teprve později byl Helt upraven pro přepravu cestujících. Když jeho bývalý majitel zemřel, zavalený dluhy, loď zdědila banka. Protože nevěděla, co s ní, byla určena k potopení a opuštění. Ulysse, její kapitán, ji v roce 2023 zachránil před jistou smrtí a vdechl jí nový život. 10. ^tý 100. díl? Kdo ví!

Tento příběh však nelze vyprávět, aniž bych vám představil kapitána lodi (jeho jméno už znáte z 1. dílu). Ulysse (jen stěží bychom našli vhodnější jméno pro kapitána) je osmatřicetiletý Breton, který je vášnivým milovníkem historických plachetnic. Pro něj se plaví výhradně na dřevěných lodích. Někdy je proto obtížné poznat, zda nepřicestoval přímo z nějakého století před tím naším. Po několika letech strávených na cestách po světě (od australských moří až po tatami v mnoha asijských zemích) si Ulysse pořídil svou první loď Lun II, na níž brázdil oceány a přepravoval náklad (rum, kávu a další vzácné zboží) mezi starým kontinentem a Antilami. Zamiloval si také vaření. Později, v roce 2023, vyrval Helt z neblahého osudu a upravil ho pro provozování plachtového lyžování – k naší velké radosti! Jako duchovní starší bratr lodi Lun II nás právě na jeho palubě na jaře 2025 čeká toto dobrodružství.

Na palubě jsem viděl nespočet užaslých tváří a nadšených úsměvů! První týden bude součástí naší posádky 12 lyžařů ze všech koutů Alp. První na palubě, Michel, má šedivé vlasy. Přesto jsou jeho jiskřivé a zasněné oči očima malého chlapce! Znovu objevuje pocity ze svého dětství, kdy poznával plavbu na starých plachetnicích. Je „jako kluk“. A my s celou posádkou jsme tak šťastní, že vidíme, jak Michel s úžasem objevuje loď, ale také své společníky na palubě pro tento týden. Všichni přijeli plní netrpělivosti, chuti do dobrodružství a také s několika obavami: účastníci se totiž navzájem neznají. Přesto po několika minutách rozezní společenskou místnost veselý halas a kouzlo začne působit.

Všichni vědí, že volbou lodi Helt si zvolili dobrodružství jako žádné jiné, s jiným rytmem a jiným tempem. Atmosféra je rodinná a všichni si od první minuty tykají. Dřevo, bavlna a vědro s vodou zde výhodně nahrazují mramor, automatizované systémy a další zbytečné vymoženosti, které najdeme na ostatních lodích. Rustikální, ale okouzlující, autentické, ale zdaleka ne bez pohodlí.

Ještě téhož večera vyplouváme. Loď opouští nábřeží přístavu Tromsø a vydává se na týdenní plavbu kolem Lyngenských Alp a všech ostrovů roztroušených kolem tohoto pohoří. Vzrušení vrcholí. Obloha nás během plavby odměňuje polární září. Vědomí se probouzejí a každý si v těchto tančících zelených světlech na obloze nachází význam, který mu vyhovuje. Pro mě je to příslib pobytu mimo čas, mimo vyšlapané cesty, zelená pro Dobrodružství s velkým D!

Každý den nás probouzí praskání ohně a vůně slaniny a vajec, která se smaží na sporáku. Lyžaři vystrkují nosy spoza závěsu svých lůžek a Kevinn, druhý důstojník posádky, se hned postará o atmosféru tím, že pustí svou kompilaci brazilské hudby.

Po vydatné snídani se lyžaři oblékají a nazouvají si boty. Ulysse mezitím hněte těsto na chléb a připravuje sendviče na dnešek, stále s důrazem na každý detail. Jakmile jsou pikniky na dně batohů a termosky naplněné, zazvoníme na mosazný zvon zavěšený na vratipně, na němž lze přečíst nápis: „HELT - 1932“. Všichni na palubu!

Lyžaři si obléknou jasně oranžové záchranné vesty a naloží lyže a hole do obou nafukovacích člunů. Poté každý postupně nastoupí. Je to jako okamžik vytržený z času, když se plnou rychlostí vydáváme na malých nafukovacích člunech: za námi Helt, nádherný v záři východu slunce, téměř nehybný. Před námi: pláž, čerstvý sníh ležící na písku a hora. Začíná nové dobrodružství. Jedno z mnoha!

Jakmile dorazíme na pláž, nalepíme stoupací pásy a pečlivě dbáme na to, abychom na ně nenabrali písek. Lyžařské boty nastavíme do režimu chůze, ale pozor, ať nestoupneme do vody nebo neuklouzneme na řase!

Zástup lyžařů vyráží na několik hodin výstupu. Už po několika desítkách minut začínáme vidět moře u úpatí hory. Poté pokračujeme ve stoupání k vrcholu. V Norsku množství sněhu exponenciálně rychle narůstá: po překonání 500 m převýšení začínáme pozorovat účinky větru, naváté sněhové nánosy a někdy také větrné desky. V Alpách lavinové bulletiny varují před nebezpečím ve výrazně vyšších nadmořských výškách: 2000, 2500… Tady někdy stačí 400 m, nebo dokonce méně. Ostražitost je proto na místě. Další místní zvláštností jsou mimořádně silné větry a značná soudržnost sněhu. V okolí hřebenů a vrcholů proto pozorujeme římsy, které mohou být obrovské.

Na vrcholu je tedy dechberoucí 360° výhled na směs moře a hor. Při pozorném pohledu lze spatřit většinu tras, které v následujících dnech projedeme, nebo které už jsme projeli.

Nejčastěji, stejně jako u Storegaltenu nebo Uløytindenu, vede trasa přes hřeben. Zatímco my ostatní lyžaři si užíváme výstup na horu, Helt a jeho posádka už zvedli kotvy, aby obepluli pevninu nebo ostrov. Díky tomu si budeme moci užít sjezd jiný než trasu výstupu. Překonáme vrchol a na druhé straně znovu najdeme naši loď. Je to dobrodružství, objevování. Potěšení? Jistě! Pro průvodce je to však také zdroj otázek. Především je třeba umět posoudit kvalitu sjezdu „od oka“, tedy aniž bychom ho viděli při výstupu. Je nutné improvizovat, odhadovat a orientovat se.

„Helt, Helt, Helt volá Bastiena, Bastiena, Bastiena, slyšíte mě? ………. Bastien, Bastien, Bastien, tady Helt, Helt, Helt, slyším tě hlasitě a jasně. Jak to tam nahoře jde? Bavíte se dobře?“ Kapitánův hlas se ozývá z mé vysílačky. Je příjemný pocit vědět, že na nás zbytek posádky čeká u úpatí hory, na naší lodi sloužící jako základní tábor, s horkou čokoládou a ohněm rozhořeným naplno.

A konečně lyžování. Radost každého se odráží ve tvářích. Užaslý úsměv lyžařů sjíždějících po nedotčených, panenských a lehkých sněhových svazích je odměnou za námahu při výstupu. Někdy vzlétne hejno bělokurů, jindy nám těsně pod lyžemi přeběhne sob… Norská fauna se spojila, aby nám nabídla chvíle jako ze snu. Zavěšená údolí, majestátní ledovec, březové lesy – všechny druhy terénu jsou nám k dispozici pro potěšení našich lyží i rozesmátých očí… Už jen pár oblouků a spatříme loď tamhle před námi.

Po několika bruslařských krocích a jednom či dvou přebroděních potoka (letos vodní toky téměř nebyly zakryté) nakonec dorazíme na pláž, do dokonalého „konce světa“. Jemné šplouchání je jediným zvukem, který narušuje ticho panující na pobřeží. Kevinn přijíždí plnou rychlostí na člunu. Už k nám doléhá vůně dřeva hořícího v ohni. Jakmile se všichni vrátí na palubu, těla se uvolní a každý má čas odpočinout si, převléknout se a zahřát. U stolu s pořádnou hromadou palačinek si lyžaři připomínají největší okamžiky dne: nejlepší oblouky, nejpovedenější pád…

Potom si postupně oblékáme plavky a vplouváme do horké vody norské lázně na palubě lodi. Ještě předtím nás však kapitán poctí tradičním skokem do ledové mořské vody! Ti nejaktivnější rybaří a někteří si dopřejí několik jízd na lehké plachetnici, malé plachetnici z 20. let 20. století – skutečném dřevěném a bavlněném skvostu, který jsme na začátku sezóny pečlivě zrestaurovali. Zážitky zaručeny!

Poté nastává chvíle klidu a loď míří k další destinaci… Kamna jsou rozpálená, chléb právě vychází z pece a kýty jsou převázané rukou šéfkuchaře. Na palubě je vše vyráběno ručně a řemeslně. Žádný recept, zato spousta osvícené improvizace! Průvodci probírají nejlepší trasy na další den a lyžaři podřimují v kajutách.

Večer, když zhasnou světla a vynesou se svíce, přichází rituál: prostřeme velký stůl pro celou posádku. Součástí této tradice jsou i symfonie Bacha a Mozarta. Bez dobré klasiky není pořádná hostina. Polévky, bylinky, pečeně, jehněčí kýty, bochníky čerstvého chleba, ryby v krustě, marinovaná a grilovaná zelenina se střídají a vrství, aby vytvořily stůl hodný hostin z Asterixe. Teprve večer se celá posádka znovu sejde. Námořníci vyprávějí horalům své příběhy z moře a naopak. A nakonec, po dlouhém a krásném dni, který se zdál trvat několik dní, se každý odebere do svého útulného péřového hnízda na noc, s myslí již mezi hvězdami. 

Každý další den je dobrodružstvím. Svoboda, kterou nám Helt a posádka poskytují, nám umožňuje všechno si představit a o všem uvažovat. A právě proto se na palubu rád vracím!

Během letošního dubna se na palubě vystřídalo několik týmů. Druhý tvořila část francouzské reprezentace ve skialpinismu. Spolu s ní dorazil i křišťálový glóbus, který Thibault Anselmet čerstvě získal v Tromsø o několik dní dříve. Thibault si ostatně neodpustil potěšení naplnit ho pivem! 

Můj přítel Symon (Welfringer) je také součástí výpravy. Společně jsme se mohli věnovat naší společné vášni, „trámku“, známému malému dřevěnému nástroji, na němž se lezci zavěšují, aby udržovali, a dokonce zvyšovali sílu prstů. Tento týden se dny nepočítaly dvojnásobně, ale čtyřnásobně: při horečném tempu 2 000 až 3 000 výškových metrů denně tým polyká vrcholy po dvou. 

Léo Viret, trenér francouzské reprezentace v skialpinismu a můj průvodce na palubě Heltu, se raduje: „Chlape, takové dny s takovými klienty, to není každý den!!“ Lunární. To je přídavné jméno, které se mu neustále vrací na rty. Ten chlapík není tempem svých svěřenců nijak vyvedený z míry. Vzácné chvíle odpočinku využívá k tomu, aby vytáhl fotoaparát. Využíváme tohoto potenciálu k prozkoumání zákoutí, která jsme vytipovali v předchozích sezonách. 

Dvě maskotky našeho týmu, Cerise a Prunelle, sedmiletá dvojčata kapitána, si také dokázaly vychutnat elán tohoto týmu: díky provizornímu zařízení z lana a dřeva, které zhotovil jejich otec, jsou obě dívky taženy svými koňmi (Gédéon Pochat na tažném koni) jako na vleku. Koho by napadlo, že své první oblouky a první lyžařské krůčky bude dělat za polárním kruhem, na ostrově na konci světa s tak poetickým názvem, jako je Uløya?

Týdny plynou a každý je jiný. Další posádku tvoří parta přátel, z nichž jeden se mnou chodil na střední školu. Po tolika letech se s radostí znovu setkáváme. Přátelství nestárne. Lyžujeme, smějeme se a společně prožíváme každý okamžik. Tento týden má posádka nového člena: Sam je skipperem a na jiných lodích kapitánem. Stojí za projektem renovace obrovské plachetnice z roku 1904 v dánské Kodani – lodi Hawila (mrkněte na jeho projekt!). Na palubě takové lodi máme všechny oceány planety na dosah! Celé večery sníme o ještě vzdálenějších expedicích… Svalbard, Grónsko, Antarktida, Jižní Georgie – jména evokující tajemství a dobrodružství. Podaří se nám dostat až do těchto extrémních končin? Budoucnost ukáže!

I letos k magii, kterou je tak těžké popsat slovy, přispěly jednoduchost, autenticita, vášeň každého z nás a společně sdílená radost. Zažili jsme návrat k podstatě, záměrně zvolenou životní pauzu. Kouzelné.

Doufám, že se mi prostřednictvím těchto několika řádků podařilo vás alespoň trochu přenést na naši stranu. A co vy, láká vás vydat se na průzkum dalekého Severu?