Briceova loupež, Xavier Cailhol a Symon Welfringer

Je to příběh zábavného nápadu, který vyklíčí během nepravděpodobné sezóny. Něco, co začíná glaciologií, pokračuje strmým žlábkem a končí lyžováním ve strmém svahu na trase, která dosud neexistovala. Druh prvovýstupu, v němž se mísí improvizace (slovo tak drahé Yannovi Borgnetovi), odhodlání a pořádná dávka humoru, abychom se nebrali příliš vážně. Tak pojďte, povíme vám o tom.

Před dvěma týdny vyrážím na Grande Casse provádět glaciologická měření v Grands Couloirs a na severní stěně v rámci svého doktorského studia. Studijní program, až na to, že místo obyčejného výstupu se rozhodnu projít s bratrem přes Folie Douce. Tento žlábek, který se už dlouho nikdo nepokusil vylézt, je konečně v dobrých podmínkách.

Při sestupu pořizuji měření a všímám si linie, kterou jsem už zaregistroval na jaře. Tehdy ji tvořil především žlab vyplněný kameny. Ale teď… je to něco jiného. Nástup, opravdu strmý, je nyní bílý studeným sněhem. A v hlavě začíná klíčit myšlenka: Co kdybychom to sjeli na lyžích?

O několik dní později se se Symonem bavíme o našich plánech na týden. Původně jsme chtěli vyrazit do mixového terénu na Grandes Jorasses. Podmínky tam ale nejsou ideální. A tak mu říkám: — Symone, co kdybychom sjeli tuhle linii?
Strmé lyžování, severní stěna, říjen a první oblouky sezóny v padesátistupňovém svahu? Nemusíte mu říkat nic dalšího. Balíme batohy a vyrážíme znovu, tentokrát směrem na Grande Casse. Druhý výstup během týdne, ale tentokrát s lyžemi.

Výstup Velkými kuloáry rychle zvládáme. Vynoříme se na vrcholu s nosem skloněným k severní stěně. Do S zvolám: — Mazec, to je strmé.
Ach ano, je to strmé. A hlavně je všechno krásně bílé. Sníh zůstal studený, dobře drží a zatím to vypadá dokonale. Začínáme slézáním několika metrů po téměř kolmých plotnách pokrytých 40 cm sněhu. Symon umisťuje pořádný vklíněnec a jako zálohu friend. Slaňuji prvních 30 m a nacházím dokonalou trhlinu pro stanoviště. Druhé slanění, tentokrát opravdu kolmé, a konečně se dostáváme do kuloáru sjízdného na lyžích. Nazouváme lyže.

První oblouk: nic jednoduchého. Druhý: pořád ne. Sklon má poctivých 50° (podle demonstrantů, tedy stále; policie pro strmé svahy by prý oznámila 47,85°), kuloár se zužuje a každý pohyb se počítá. O pár metrů níže se kuloár zužuje ještě víc. Tentokrát není na výběr: sundat lyže, slézt pět metrů a pak je zase nazout. A dál? Krásný strmý svah, několik plynulých oblouků… až k dalšímu výčnělku z ledu a kamení, který nás donutí znovu sundat lyže. Další třicetimetrové slanění a pak: radost, krásný přímý svah dlouhý 600 m se sklonem přes 45° a 30 cm studeného prašanu. Jedeme jeden oblouk za druhým, s úsměvem přilepeným na tváři, a na dno stěny dorazíme euforičtí a šťastní. Sezóna začíná SKVĚLEEEEEEEE!