Francouzsko-norská výměna

Všechno začalo kurzem lyžování ve strmém terénu v Cerces. Mezi dvěma oblouky Candice prohodila: „Co kdybychom jely lyžovat do Norska?“

Slib nezůstal ve vzduchoprázdnu. O několik měsíců později začal projekt nabývat konkrétní podoby: žádný pronájem dodávky ani organizovaná plavba lodí, sílu cestování totiž dávají především setkání. Tak proč si nepředstavit skutečnou výměnu: nechat se ubytovat u Norů a na oplátku je pozvat k nám do francouzských Alp?

Candice zveřejnila zprávu v norské skupině zaměřené na skialpinismus. Tak jsme se seznámily s Marií, milovnicí hor, která žije v Lyngenských Alpách. Nadšeně nám okamžitě nabídla, abychom u ní strávily deset dní. Cíl je jasný: vyrazit za polární kruh.

A protože si Candice chce rozvíjet své filmařské dovednosti, převyprávíme toto dobrodružství prostřednictvím filmu a fotografií.

Rozhodly jsme se cestovat do Norska vlakem, z ekologického přesvědčení, ale také z touhy: sledovat ubíhající krajinu a postupně cítit, jak se Evropa s každým kilometrem proměňuje. Cesta tam splnila všechna očekávání. Z Lyonu do Hamburku, poté přes Stockholm až do Narviku byly dva a půl dne cesty dobrodružstvím sama o sobě. Jízdenky Interrail byly sice dražší než letenka a protože nebyla k dispozici lůžka, probděly jsme noci na sklopných sedadlech. Ale pomalost cesty a střídání různých atmosfér činily tento způsob cestování jedinečným.

Cesta zpět byla náročnější. Práce na trati ještě prodloužily už tak časově náročnou cestu. K plánovaným dvěma a půl dnům přibyl další den a k tomu ještě čtyři hodiny jízdy autem. Po dlouhém váhání jsme musely ustoupit: tentokrát jsme letěly. Dvě hodiny letu oproti třem dnům ve vlaku… Frustrující volba, která však odhalila, jak obtížné je dnes cestovat jinak.

Cesta vlakem na sever Skandinávie byla dobrodružstvím sama o sobě. Jakmile jsme dorazily do Narviku, čekala na nás Maria, aby nás odvezla poslední čtyři hodiny cesty do Lyngenských Alp. Hned první večer jsme s lyžemi na nohou objevily v dokonalém sněhu ozářeném světlem západu slunce. Lyžovat nad mořem: kouzlo je okamžité. Velmi rychle jsme pochopily výjimečnost tohoto terénu: kuloáry padající přímo do oceánu, ledovce zavěšené nad fjordy a s překvapivou lehkostí na sebe navazující převýšení, bez omezení nadmořskou výškou. Tady lyžování začíná hned u dveří.

Bydlíme v Lenangstraumenu, rodné vesnici Marie ukryté v srdci Lyngenských Alp, které projíždí s nevyčerpatelnou energií. Je víc než hostitelka nebo průvodkyně, stává se přítelkyní. Rychle se začleňujeme do její rodiny a sdílíme jejich každodenní život: otec rybář, matka zdravotní sestra, sousedé vždy připravení půjčit vybavení nebo nás vzít lodí na ostrovy. Všechno probíhá jednoduše a ve znamení sdílení.

Každé ráno Maria vyráží na lyžích a každý večer se vracíme k teplu rodinné večeře. Objevujeme místní chutě – salát z jablka, hroznů, cibule a majonézy, malé tresčí bochánky, brunost (karamelizovaný hnědý sýr) – a na oplátku improvizujeme quiche a palačinky.

Deset dní uteče jako příliš krátký sjezd. Jak poděkovat této rodině, která nás přijala s takovou velkorysostí? Nevíme, kdy se do Norska vrátíme, ale jisté je jedno: Maria přijede poznat naše Alpy. A už teď se těšíme, že jí budeme moci nabídnout přijetí stejně vřelé, jako bylo to, kterého se dostalo nám.

O několik měsíců později, v srpnu, přijíždí Maria do Annecy: čtyři dny na to, abychom jí ukázaly naše hřiště. Věrná sama sobě překypuje energií a nadšením, takže to bude intenzivní!

Přivítání začalo lezením a poté letem na paraglidu při západu slunce, chvílí zastaveného času ve večerním světle nad jezerem. Více než samotné prostředí na ni zapůsobilo stopování, které nás vyneslo vzhůru: další aspekt naší horské kultury.

Následující den jsme už vyrážely do Itálie na výstup na Grand Paradiso (4000 m). První noc ve stanu pro Marii a první opravdový francouzský piknik: chléb, comté, suchý salám, brioška… Budíček ve 3 ráno zahájil nezapomenutelný výstup s finální via ferratou a dokonce i lehkou výškovou nemocí… ne u Marie, ale u Candice, která je přitom zvyklá více, ovšem jako režisérka našeho budoucího filmu musí kvůli maximalizaci záběrů neustále pobíhat všemi směry.

Poslední den, poslední lety. Průsmyk Col des Frêtes je příliš větrný, ale Planfait nám nabízí perfektní podmínky: 1 h 30 min letu nad jezerem. Poté Doussard, obklopené partou kamarádů, mezi nimiž je Candice v tandemovém kluzáku, a sdílenými padáky a smíchem. Večer končí u Aristida velkou letní hostinou. Za úsvitu Maria odjíždí, ale obrazy zůstávají.

Toto francouzsko-norské setkání bylo mnohem víc než jen cesta. Propojilo sport, přátelství a kulturní objevy. Deset dní v norských fjordech, čtyři dny ve francouzských Alpách a všude stejná červená nit: energie sdílení.

Tento příběh se brzy stane filmem, který natočí Candice. Krásný způsob, jak dobrodružství prodloužit a sdílet ho ještě dál.